Setkání po letech I.

Setkání po letech je „manažerský román“, který na našem serveru vychází na pokračování.

Prolog

Plískanice, vlezlá zima, ale po sněhu ani památky – vážně únor jak má být, zamračil se Lukáš a přitáhl si límec kabátu víc ke krku. Spěchal přes rozlehlé parkoviště hypermarketu, aby byl rychleji v autě, schovaný před nepříjemným studeným větrem.

Tohle je tento týden už podruhé, co dorazím domů až po půl sedmé, a to je teprve středa, pomyslel si při rychlém pohledu na hodinky a zrychlil ještě více krok. Jasně, půl hodinky zabral nákup, ale i tak věděl, že zpoždění jde opět na vrub hlavně těm zmatkům, co zase musel řešit v práci. Tak jako v posledních měsících stále častěji…

“Luky?” ozvalo se někde z řady zaparkovaných aut, ale zamyšlený Lukáš udělal ještě pár kroků, než si uvědomil, že někdo mluví zřejmě na něj. Zarazil se a když se otočil zpět, měl před sebou rozesmátou tvář, kterou neviděl už tolik let… “Jakube, co ty tady?” usmál se na oplátku a přehodil si tašku do levé ruky, aby mohl podat ruku dávnému kamarádovi.

“No, to víš, návrat ztraceného syna na rodnou hroudu,” mrkl na něj Jakub. “Už jsem zpátky víc než rok. Vím, měl jsem se ozvat, ale vlastně na tebe nemám ani kontakt. Na Spáčilové už nebydlíš, co vím… Takže je celkem klika, že jsme tu na sebe narazili. Zajdeme někdy na kafe? Třeba v pátek?”

“Hmm, popravdě, Jakube, tento týden mám peklo, nestíhám. Zavoláme si v pondělí a domluvíme se, co říkáš?” odpověděl Lukáš a vytáhl z kapsy mobil. Poté, co si vyměnili čísla a prohodili ještě pár vět, rozloučili se a zamířili každý ke svému autu. Když Lukáš uložil nákup do kufru a posadil se za volant, uvědomil si, že se pořád ještě usmívá. Takhle na něj Jakub působil vždycky a vlastně na většinu lidí. Plný energie a schopný změnit člověku náladu k lepšímu během pár minut. Úsměv mu ale zmizel z tváře, jakmile se jeho myšlenky vrátily k tomu, co ho v poslední době trápilo nejvíc. K věčnému nestíhání, honění termínů a řešení problémů ve firmě. Povzdechl si a nastartoval.

 

Setkání první

Nakonec trvalo skoro tři týdny, než se s Jakubem konečně sešli a byl to bohužel Lukáš, kdo musel termín dvakrát posunout. O to víc byl na sebe naštvaný, když na dohodnuté setkání v kavárně dorazil pozdě. Naštěstí se vešel do akademické čtvrthodinky a Jakub jeho omluvy odbyl mávnutím ruky. “V pohodě, kámo, zatím jsem vyřídil pár mailů.”, máchnul rukou k tabletu, ležícímu na stole. “Tak jak jde život?”

Než dopili kávu, stihli si sdělit to hlavní, co se v jejich životě odehrálo od doby, kdy spolu na střední škole seděli čtyři roky v jedné lavici. Lukáš věděl, že Jakuba zavedlo studium vysoké školy do Zlína, kde nakonec i zůstal. Poté, co se z jejich rodného města odstěhovali i jeho rodiče, neměl moc důvodů sem zajíždět a tak se přestali vídat. Nyní mu Jakub ve zkratce vypověděl svůj další příběh. Hned po dokončení studia ekonomie nastoupil do finančního oddělení jedné z velkých zlínských výrobních firem a postupně se vypracoval až na ekonomického ředitele. U toho se stihl oženit a pořídit si dva potomky.

Poté, co zaměstnavatele koupila významná finanční skupina a podívala se na výsledky jeho práce, nabídli noví majitelé, aby převzal řízení jedné z továren jejich skupiny. “Věděl jsem, že fabrika zrovna moc nešlape, ale šel jsem do toho po hlavě, znáš mě.”, smál se Jakub. “No, ale zadařilo se a když jsem to tam během pár let postavil na nohy, nabídli mi ředitelování tady v Arbostroji, který koupili předloni. Iveta se stěhování nebránila a mně to sem samozřejmě táhlo, to víš, ta spousta vzpomínek a známých míst… Takže jsem na to kývnul, aniž bych pořádně věděl, do čeho jdu. První rok byl trochu náročnější, ve firmě byl docela chaos, předtím se tam během tří let dvakrát změnilo vedení. Musel jsem to dát do pořádku co možná nejdřív. Do toho jsem řešil barák – chceme tu už zůstat. Žádný další stěhování neplánuju, tak doufám, že se teď uvidíme častěji.”, pozvedl šálek kávy, jako by si chtěl s Lukášem připít na zdraví. Ten mu na oplátku pověděl o tom, kudy si ubíral jeho život od doby, kdy na škole tvořili nerozlučnou dvojici.

“U mě to bylo o dost jednodušší, dělám pořád to stejný už od školy. Teda, vlastně ještě o něco déle, začal jsem už ve třeťáku. Potřeboval jsem si tehdy přes léto vydělat a nechtělo se mi nádeničit někde na stavbě. A hlavně, nestudoval jsem zrovna design jen tak, že bych nevěděl co by. Opravdu mně to chytlo a nemohl jsem se dočkat, až budu moct dělat něco skutečnýho. Ani nevím, jak jsem přišel zrovna na tohle, ale začal jsem si v té době kreslit návrhy osvětlení. Přišlo mi, že to, co vidím všude kolem, je děsně fádní. A tak  když jsem přemýšlel, co budu přes léto dělat, rozhodl jsem se, že zkusím ty svoje návrhy někde upíchnout. Objel jsem pár firem a světe div se, už po týdnu jsem měl prvního zákazníka. Tak vlastně vznikla moje firma, protože podmínkou spolupráce bylo, abych si udělal živnostňák.”

Lukáš se napil minerálky a pokračoval: “Abych to zkrátil, firmu mám dodnes, jenom trochu vyrostla. Hned po škole jsem se do toho vrhl naplno, založil jsem si eseróčko, a pojmenoval ho LuxDesign. Dneska už toho děláme víc než jen návrhy, všechno se ale pořád točí kolem světel a osvětlení. Ve firmě mám teď něco přes 30 lidí. Což je samozřejmě o dost míň, než má ta tvoje fabrika, ale popravdě mám pocit, že už při téhle velikosti mi to přerůstá přes hlavu,” povzdechl si Lukáš. “Sehnat zakázky většinou není problém, ty věci, co děláme, jsou fakt na úrovni, na tom si zakládáme. Ale co vázne, je realizace. Vždycky se najde něco, co to zkomplikuje a já pak lítám od čerta k ďáblu, řeším za lidi jejich problémy a svou práci doháním po večerech. Někdy si říkám, jestli to stojí za všechny ty nervy.”, pokračoval Lukáš, než mu pohled na zachmuřenou Jakubovu tvář připomněl, že jeho povídání moc veselé není. “Promiň, jenom si stěžuju, co?”, usmál se nevesele.

“Trochu.”, vrátil mu úsměv Jakub. “Ale v pohodě, od toho jsou kámoši, aby ses měl komu vykecat.” mrkl na něj, jak měl občas ve zvyku.

“Víš co, radši ti povím, co mi dělá radost.” změnil Lukáš téma. “Oženil jsem se trochu později než ty, teprve před dvěma lety. No a na podzim se nám narodil Lukášek.”.

“Počkej, tak to se k tomu všemu ještě nevyspíš, ne?”, popíchl ho Jakub, ale tohle Lukášovi starost nedělalo “Ale ne, to je v pohodě. Teda ne že by nikdy v noci neřval, ale to jsou spíš výjimky. Naštěstí spí většinou dobře, to musím zaklepat” a opravdu párkrát klepl klouby prstů do dřevěné desky stolu. “Spíš mě mrzí, že na něj nemám tolik času, co bych chtěl. Teda, aby bylo jasno. Nejsem ten typ, co by se honil jen za byznysem a rodinu stavěl na vedlejší kolej. Ale je fakt, že jsem si to maloval jinak. Když byla Marcela, moje žena, těhotná, rozhodl jsem se, že to ve firmě trochu  přeorganizuju, víc budu věci delegovat na ostatní a sám si udělám víc času na rodinu. Ten design a věci kolem světel mě pořád hrozně baví, ta úředničina spojená s řízením firmy a řešením průšvihů už o dost míň.” Pokýval hlavou, jako by chtěl potvrdit to, co se mu v ní honilo. “Víš, myslel bych, že když už je firma takhle velká, nebudu muset řešit každou ptákovinu. Ale i když jsem se vloni snažil ty kompetence trochu víc rozložit na ostatní a nastavit nějaký pravidla a procesy ve firmě, pořád mám pocit, že mají lidi tendenci dělat všechno tak, jak byli zvyklí. A to jsem si dal tu práci, že jsem jim většinu hlavních postupů sepsal a dal jim takovouhle bichli s popisem, jak se co řeší”, ukázal Lukáš půl centimetru mezi palcem a ukazováčkem. Viděl, že ho Jakub pozorně poslouchá a pokračoval. “Hlavně mě ale fascinuje, že se mě pořád chodí ptát, jak mají co dělat nebo řešit. Já hlavu nikomu neutrhnu, když něco pokazí, tak občas nevím, čeho se bojí.”, povzdechl si.

“A ty jim vždycky poradíš, co?” usmál se Jakub. “No já vím, neměl bych. Měl bych chtít po nich vždycky i návrh řešení a tak”, přikývl Lukáš. “Jasně, přečetl jsem spoustu knížek a vlastně teoreticky je mi všechno jasný.  Jenže v tom kalupu je někdy rychlejší odpovědět, abych se mohl rychle vrátit k tomu, na čem dělám. A uděláš to jednou, dvakrát a už v tom zase jedeš…”.

“Hmm, a přemýšlel jsi o tom, proč za tebou vlastně chodí?”. Lukáš se nad Jakubovou otázkou poctivě zamyslel. “Popravdě, pořád mám pocit, že se bojí rozhodnout, i když jsem už vysvětlil, že nemají proč. Ve firmě máme dobrý vztahy, tak to moc nechápu.” Jakub pokračoval další otázkou: “A vědí, podle čeho se mají rozhodnut? Nebo promiň, jinak. Podle čeho si ty myslíš, že by se měli rozhodnout? Tedy hlavně v těch situacích, na který nemají návod v té tvojí bichli, na všechno jsi určitě nemyslel.”

“Tak to je přece jasný,” nezaváhal Lukáš, “podle toho, co je v zájmu firmy.” Jakub se vědoucně usmál, “A to je co?” navázal. “Ehm, to je různý, podle situace” odpověděl trochu zmatený Lukáš.

“No dobře, ale i ty se podle něčeho musíš vždycky rozhodnout ne?”, navázal Jakub. “Jasně, tak buď je to nějaká opakovaná situace a rozhoduju se podle zkušeností. Nebo když jde o něco novýho, třeba jestli zařadit do nabídky nějaký konkrétní produkt, tak mám nějakou vizi, jak by měla firma fungovat a podle toho se rozhodnu.”

Jakub nic neříkal a Lukáš se po chvíli usmál “Aha, tak k tomu jsi mě  chtěl těma tvýma otázkama navést… A víš co, máš vlastně pravdu. Já tu vizi samozřejmě mám v hlavě a přijde mi tak všechno celkem jasný. Ale jim musím tu vizi vysvětlit, aby se o ni mohli opírat při rozhodování stejně, jako to dělám já.” “To ty máš pravdu,” rozesmál se hlasitě Jakub, “já jsem nic  neřekl, jenom jsem se ptal!” Lukáš samozřejmě věděl, že otázky jeho kamaráda nebyly náhodné, o principech koučování už četl, jen s ním neměl žádné osobní zkušenosti. “Díky kouči.” přikývl a usmál se na Jakuba. Nikdy si nemuseli vše říkat doslova, a platilo to i po více než deseti letech.

Na okamžik se oba odmlčeli. Jakub dopil sklenici pomerančového džusu a mávl na servírku, aby si objednal další. Chvíli vzpomínali na společné zážitky, bývalé spolužáky, ale nakonec se hovor znovu stočil k práci, když se Jakub zvědavě zeptal Lukáše “Ty tvoje svítidla nebo co to vlastně je, pověz mi o tom víc.”. Takový byl vždycky, už na škole. Zajímal se o lidi a dění kolem sebe, takže Lukáš věděl, že jeho zájem není předstíraný. Nadšeně mu vysvětloval, jak si  dává záležet na tom, aby každá položka, kterou má jeho LuxDesign v katalogu, byla nejenom krásná, ale i praktická a precizně vyrobená. Jak jezdí osobně kontrolovat větší instalace k významným zákazníkům a zakládá si na tom, aby osvětlení vetklo prostoru tu správnou atmosféru.

Jakub zaujatě poslouchal a usmíval se, když viděl Lukášovo nadšení. To ale ochladlo, když přišla řeč na další aktivity jeho firmy. “Víš, ty instalace jsou vlastně jediné, co nám slušně vydělává. Velkoobchodní prodej je sice taky mírně v plusu, ale spousta odběratelů platí pozdě a váže nám to hodně peněz, které by se hodily jinde. No a prodejna na náměstí, to je kapitola sama pro sebe. V prvních letech fungovala celkem slušně, ale když se na periferii objevil Bauhaus a o rok později Hornbach, lidi se přesunuli tam. My už v té době měli jako hlavní byznys ty instalace, tak to pro nás nebyla žádná rána. Proto jsem se taky nikdy moc nesnažil to tam znovu nějak nastartovat, nebyl čas. Vlastně jsem si jen hlídal, že to tam neprodělává a nechal jsem to běžet samospádem. Popravdě, kdyby se prodejna dostala do mínusu, už bych ji asi zrušil, ale takhle mi to přijde škoda. Jenom kdyby s tím nebyly ty starosti, řešit třeba rychle záskok, když ti onemocní prodava… Jé, promiň, tohle musím vzít!” omluvil se Lukáš při pohledu na displej vibrujícího mobilu a odběhl si vyřídit hovor stranou.

Po chvíli se vrátil a znovu se posadil. “Promiň kámo, kde jsem to skončil? Jo, ta prodejna…” Chvíli pokračoval ve vyprávění o trablech s personálem a když skončil, Jakub vypadal zamyšleně. “Víš co, Luky? Co kdybys příští sobotu sebral rodinu a zašli jste k nám na oběd?”. Lukáš byl sice trochu překvapen náhlým obratem v hovoru, ale přikývl. Jakub už asi musí někam odejít, pomyslel si. I když ten nevypadal, že by spěchal. Posezení nad kávou se už ale stejně protáhlo déle, než Lukáš původně předpokládal a věděl, že ho dnes ještě čeká spousta práce, začínal být už trochu nervózní. Vzal si tedy od Jakuba adresu a přivolal servírku.

Cestou zpět do kanceláře přemýšlel o tom, co k čemu ho Jakub přivedl. Když dorazil a sedl si ke stolu, zapsal si do diáře červeným fixem:

Firemní vize je pro všechny základním vodítkem pro rozhodování. Je proto důležité, aby ji znali.

[Pokračování příště]

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *